Návštěva v nemocnici

Nejhorší kafe jsem pil z automatu v nemocnici. Chuť byla naprosto příšerná - jakoby mi do kelímku načůral syfilitik. Když jsem polkl první doušek, bylo mi okamžitě jasný, že tahle břečka na mne nezabere. Nemocnice ovšem ale jinak byla špígl nýgl. Vypulírované dlaždice se leskly, skla dveří jakbysmet. Za kouřovým okýnkem vrátnice apaticky civěla zestárlá tvář ženy s prošedivělými vlasy a obrovitými brýlemi. Chodník před nemocnicí bombardovaly sněhové vločky, které prakticky hned po dopadu trapně umíraly na oblevu. Jen o pár desítek metrů dál stejný osud potkal přestárlého důchodce, který se nedokázal vzepřít infarktu. Za chvíli ho kolem mne vezli na plecháči směrem k oddělení patologie. Tělo není bonbón, aby se jednoduše spolklo a zmizelo. Musí se evidovat, chladit a nakonec s patřičnou pietou pohřbít.

Myslím, že jen stěží by se ho podařilo propašovat jako výhru do tomboly na mysliveckém plese.

Seděl jsem na koženkové lavici ve společnosti mé tety, která se tam léčí s nemocnými klouby. Povídala a povídala a povídala, ale já ji nevnímal. To stálé bla, bla, bla mi za chvíli souznělo jako dunění po pádu meteoritu. Je to dílo, takhle sedět a civět po druhých, jak se courají po dlouhých chodbách s bačkorami na nohou. Jedni jdou sem a zas tam, aby zahnali nudu, jiní hulí, aby dohnali nikotinový deficit, a jinak se nic zvláštního neděje. A to je dobře, protože se taky jednou prostě nic dít nemusí. Jsem čím dál tím víc ochoten nic netušit, o ničem nevědět, ničemu se nedivit a připadá mi to mnohem zábavnější, než se stále houpat na oprátce nějakých zpráv. A hádanky, mluvení v jinotajích a nazpaměť naučené fráze mne neohromí. Mám až po krk všech těch zbytečných žvástů. Cítím apatii a lhostejnost, snad jsem i cynický? Nevím…, ale nebudu se omlouvat za to, co nepotřebuju. A ve jménu veškeré lítosti, jíž jsem schopen, chci zaplatit za všechny chyby, které jsem udělal a vysmát se všem, kteří to nejsou schopni udělat, protože už neumí rozlišit mezi tím, co je dobré a co špatné.

A to je vše, co jsem chtěl říct, protože víc slov by stejně nic neznamenalo.