„Vypadám jako slonice, “ řekla mi sestřenice, jíž zbývá šest neděl do porodu. Mám ji rád a napadlo mne uklidnit ji slovy, že v ZOO by o tak nádherně urostlý exemplář měli určitě eminentní zájem. Třískla mi telefonem…

Krátce na to volala známá, která se svěřila, že s nadcházejícím létem konečně začínají s opravami staré kovárny, kterou vloni koupili.

„Ale to je skvělé,“ vyhrkl jsem.

„Hmm,“ přitakala, „ale do toho všeho Zorka ( prostřední ) dělá přijímačky na vysokou a maturuje, Anka ( nejmladší ) propadá na gymplu ( 1.ročník), Matěj ( nejstarší ) je největší filosof pod sluncem ( už druhým rokem ). Ondřej ( manžel ) se hroutí ( už mnoho let ) pod tíhou čtyřicítky ( zdá se mi ). Já v tom plavu.

„Možná bys měla zkusit jiný druh sportu. Třeba cyklistiku!“ navrhoval jsem.

Vzápětí jsem si však vzpomněl na krátký úryvek z dopisu kamaráda Karla, v němž stálo, že jeho švagr si na kole za 38 000 Kč zadarmo rozbil hubu…

Když je mi smutno, piji černé pivo, procházím se nebo se snažím utrhnout a přivonět k nebeské pampelišce ( marně).

Abych přišel na jiné myšlenky, vyrazil jsem na hřbitov.

„Mrtví, dodržujte klid!“stálo na ceduli s nápisem HŘBITOVNÍ ŘÁD a já si v tentýž okamžik připadal jako bonbón. Prostě sladce….